informační povinnost

Jen málo zaměstnavatelů i zaměstnanců má vědomosti o tom, že vedle odborových organizací mohou na pracovištích působit další subjekty zastupující zaměstnance. Jde o rady zaměstnanců (dále rady), podrobnosti jsou stanoveny v § 281 a násl. zákoníku práce (ZP ). Jde o volený orgán z řad zaměstnanců, který má nejméně tři a nejvýše 15 členů. Pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci mohou být voleni zástupci v závislosti na celkovém počtu zaměstnanců zaměstnavatele a na rizikovosti vykonávaných prací. Je možné ustavit nejvýše jednoho zástupce na 10 zaměstnanců. Počet členů rady zaměstnanců a zástupce pro bezpečnost práce určuje zaměstnavatel ve své působnosti po projednání s volební komisí.

Zákon o inspekci práce patří vedle zákoníku práce k nejdůležitějším pracovněprávním předpisům. Upravuje postup orgánů inspekce práce při kontrole dodržování ustanovení zákoníku práce a stanoví pravidla pro ukládání sankcí pro přestupek nebo správní delikt zaměstnavatelů. Mezi významné oblasti pracovněprávních vztahů, na které inspekční orgány soustřeďují velkou pozornost, patří bezpečnost a ochrana zdraví při práci.

Článek 31 Listiny základních práv Evropské unie stanoví, že každý pracovník 1) má právo na pracovní podmínky respektující jeho zdraví, bezpečnost a důstojnost a na stanovení maximální přípustné pracovní doby, na denní a týdenní odpočinek a na každoroční placenou dovolenou. Nejde však jen o uvedené právní nároky. O těchto aspektech pracovněprávního vztahu by měli být zaměstnanci zaměstnavatelem informováni. Proto byla schválena a vydána směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1152 ze dne 20.června 2019 o transparentních a předvídatelných pracovních podmínkách v Evropské unii.

Předmětem tohoto článku je rozsudek Nejvyššího správního soudu1), který se blíže zabývá vymezením pojmu pracoviště ve vztahu k povinnostem zaměstnavatele za situace, kdy jej sdílí s jiným zaměstnavatelem. V daném případě pak byla dále zkoumána povinnost zaměstnavatele vytvářet bezpečné pracovní podmínky a povinnost informovat druhého zaměstnavatele o rizicích a přijatých opatřeních k ochraně před jejich působením.