organizační uspořádání

V posledních letech jsme svědky zvyšující se mobility pracovní síly, tříštění odpovědností vedoucích zaměstnanců na tzv. sdílených pracovištích, zaměstnávání cizinců neschopných se plnohodnotně dorozumět i takřka nulové motivace agenturních zaměstnanců zapojovat se do řešení otázek souvisejících s bezpečností práce. Všechny tyto negativní aspekty se mnohdy až kardinálním způsobem podílejí na vzniku pracovních úrazů na daných pracovištích. Nemusí se přitom jednat přímo o smrtelné úrazy nebo těžká zranění. Mnohem častější jsou méně závažné následky vznikající z latentních dlouho přehlížených příčin. Při pohledu na kauzality takových případů se mnohdy neubráníme pocitu, že se v prevenci rizik vracíme zpět. Opakovaně totiž čelíme problémům, které zde byly spíše v době vrcholné průmyslové revoluce na konci 19. století, popřípadě během dynamické transformace našeho hospodářství v 90. letech 20. století. Na otázku, proč tomu tak je, lze ale nalézt poměrně jednoduchou odpověď – selhání organizačního faktoru.