Úvod
Do 31. 12. 2013, tedy do nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, byla výše náhrady za bolest stejně jako náhrady za ztížení společenského uplatnění coby dílčích nároků z práva na náhradu škody na zdraví, upravena vyhláškou č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů. Tento právní předpis se uplatnil ve vztahu k posouzení výše těchto náhrad jak v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání dle tehdejšího ustanovení § 369 odst. 1 písm. b) a § 372 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, tak v souvislosti s poškozením zdraví, za které škůdce odpovídal podle občanskoprávních předpisů, v té době dle ustanovení § 444 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Ustanovením § 3080 body 237 a 238 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 byla dotčená vyhláška a její novela č. 50/2003 Sb. zrušena. Stalo se tak proto, že nová občanskoprávní úprava opustila dosavadní způsob odškodňování újmy na zdraví, založený na bodovém ohodnocení bolesti a ztížení společenského uplatnění stanoveném v lékařském posudku podle sazeb upravených zmíněnou vyhláškou, a vychází nyní ve svém ustanovení § 2958 z pravidla, že při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy, že vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění, a že nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
V té souvislosti vypracoval Nejvyšší soud ve spolupráci se Společností medicínského práva, zástupci pojistitelů a dalších právnických a lékařských profesí, doporučující