Podstatnou novinkou v rámci rozvržení pracovní doby dle aktuálního zákoníku práce je možnost, kterou přináší ustanovení § 87a účinné od 1. ledna 2025. Toto ustanovení umožňuje zaměstnavatelům uzavřít se zaměstnanci písemnou dohodu, podle níž si zaměstnanec za sjednaných podmínek bude sám rozvrhovat pracovní dobu do směn. Tato inovace cílí na lepší sladění pracovního a rodinného života, poskytuje větší míru flexibility, ovšem s důvěrou, že zaměstnanec odpovědně splní stanovené pracovní úkoly. Důležitým detailem je, že tato možnost rozvržení pracovní doby nenahrazuje pružnou pracovní dobu, ale přináší novou úroveň samostatnosti, přičemž průměrná týdenní pracovní doba musí být splněna ve vymezeném vyrovnávacím období – maximálně 26 týdnů, resp. 52 týdnů podle kolektivní smlouvy. Taktéž se při tomto režimu rozvržení pracovní doby nedostává zaměstnanci náhrady za jiné důležité osobní překážky v práci, není-li stanoveno jinak, což jej odlišuje od ostatních typů pracovní doby.
Několik poznámek k rozvržení pracovní doby
Vydáno:
29 minut čtení
Několik poznámek k rozvržení pracovní doby
JUDr.
Eva
Dandová
Obecně k rozvržení pracovní doby
Nyní platný zákoník práce výslovně stanoví, že pracovní dobou je doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci, a doba, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce pro zaměstnavatele. Tato nová definice má některé zásadní důsledky v posuzování toho, co je a co není pracovní dobou.
Předně to, že pracovní dobou je i doba, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele, má za následek, že i doba bez výkonu práce na pracovišti je odměňována stejně jako doba, ve které zaměstnanec práci pro zaměstnavatele vykonává. Na podporu této úpravy lze uvést, že jestliže zaměstnavatel požaduje po zaměstnanci, aby byl přítomen na pracovišti, je v zájmu zaměstnavatele, aby zaměstnanci přiděloval práci. Tím však nejsou vyloučeny situace, kdy je z objektivních důvodů nutné, aby zaměstnanec byl přítomen na pracovišti i bet toho, že by vykonával práci, např. lékař je přítomen v nemocnici pro případ nepředvídaných událostí.
Dalším důsledkem definování pracovní doby je, že nemůže být upravena pracovní pohotovost na pracovišti. To s sebou přineslo řadu problémů v těch oborech, kde byla pracovní pohotovost na pracovištích značně využívána, jako např. ve zdravotnictví, v obecní policii, dopravě apod.
Rozvržení pracovní doby je významné jak pro zaměstnavatele (zaměstnanec v rozvržené pracovní době vykonává pro zaměstnavatele sjednanou práci, která vytváří pro něj hodnoty), tak pro zaměstnance (rozvrh pracovní doby do značné míry determinuje volný čas zaměstnance, vymezuje prostor pro jeho odpočinek, a tím také předpoklady pro sladění jeho pracovního a rodinného života, ovlivňuje prostor pro realizaci osobních zájmů, pro regeneraci a reprodukci pracovní síly.
Zákoník práce výslovně stanoví, že zaměstnanec v pracovním poměru má právo na přidělování práce v rozsahu stanovené týdenní pracovní doby, jakož i na rozvržení pracovní doby před zahájením práce.
Zákoník práce stanovení, že zaměstnavatel je povinen před uzavřením pracovní smlouvy seznámit fyzickou osobu, tj. budoucího zaměstnance, mimo jiné, s pracovními podmínkami a podmínkami odměňování, za nichž má práci konat.
Zaměstnavateli je rovněž uložena povinnost písemně informovat zaměstnance o právech a povinnostech vyplývajících z pracovního poměru, neobsahuje-li to již pracovní smlouva. Informace musí rovněž obsahovat údaj o týdenní pracovní době a jejím rozvržení.
Bylo již uvedeno, že pracovní dobu rozvrhuje zaměstnavatel, zaměstnavatel tedy určuje začátek a konec směn. Dále je stanoveno, že pracovní doba se rozvrhuje zpravidla do pětidenního pracovního týdne. Z použitého slůvka „zpravidla“ je potřebné dovodit, že pracovní doba může být rozvržena i na jiný počet dnů v týdnu, na větší i na menší.
Od 1. ledna 2025 však nastala v zákoníku práce ještě jedna změna týkající se rozvržení pracovní doby. Nabylo totiž účinnosti ustanovení