Článek se věnuje problematice práce vykonávané tzv. z jiného místa v režimu zákoníku práce a zákona o státní službě.
Úvod
Moderní trh práce dnešní doby předpokládá nejen vyšší kulturu pracovních podmínek zaměstnanců, flexibilitu pracovních, případně služebních vztahů, a v neposlední řadě také benefity pro jednotlivé zaměstnance, na něž jsou nejednou zaměstnavateli lákáni, ale také jiný přístup k výkonu práce, hledání efektivních cest, jak u procesů snížit náklady prostřednictvím lepší organizace práce, či novátorských přístupu k jejímu výkonu. Často uváděným benefitem pro zaměstnance, ať v soukromém sektoru, nebo v sektoru veřejném, bývá možnost tzv. práce z domova/práce z jiného místa než je pracoviště zaměstnavatele. Jedná se však opravdu o benefit? Jaké jsou podmínky výkonu takové práce? Jak je možné předcházet případným nesnázím v porozumění mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem při výkonu práce tímto způsobem? Jak na bezpečnost a ochranu zdraví při práci v tomto režimu? Na tyto a mnohé další otázky se bude soustředit tento článek.
Právní úprava
Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“) upravuje ve svém § 317 výkon práce z jiného místa s tím, že stanoví, že na pracovněprávní vztahy zaměstnance, který nepracuje na pracovišti zaměstnavatele, ale podle dohodnutých podmínek pro něj vykonává sjednanou práci v pracovní době, kterou si sám rozvrhuje, se vztahuje zákoník práce s určitými výjimkami. Zákoník práce neupravuje bližší omezení pro místo výkonu práce a předpokládá se jeho specifikace v pracovní smlouvě. Důležitým momentem je sama skutečnost, že zaměstnanec dle tohoto ustanovení vykonává sjednanou práci v pracovní době, kterou si sám rozvrhuje. Je pak na místě, že na něj některá ustanovení zákoníku práce nelze použít (úprava rozvržení pracovní doby, prostojů ani přerušení práce způsobené nepříznivými povětrnostními vlivy, odchylky při jiných důležitých překážkách, atd.) Nutno zdůraznit, že v případě pracovního poměru