V předchozím článku o problematice protivýbuchové prevence výbuchu v průmyslových provozech byly zmíněny obecné povinnosti zaměstnavatelů ve vztahu k nařízení vlády č. 406/2004 Sb. o bližších požadavcích na zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v prostředí s nebezpečím výbuchu. Následující články, věnující se tomuto tématu, budou zaměřeny na konkrétní technologické celky, u kterých se s nebezpečím vzniku výbušné atmosféry je možné setkat. Tento článek si klade za cíl seznámit čtenáře se způsoby zajištění prevence výbuchu aspiračních systémů - konkrétně systémů pro odsávání hořlavých prachů.
1. Hořlavé prachy
Většina materiálů, běžně používaných v průmyslu, je ve formě prachu hořlavá a v případě rozvíření ve vzduchu schopná tvořit výbušné směsi. Jako typické zástupce těchto materiálů lze uvést uhlí, dřevo, textil, plasty, obilniny, potraviny (cukr, mouka, sušené mléko, kakao, škrob, apod.). Ve formě prachu, kdy za prach se obecně považují částice pevné látky o velikosti menší než 0,5 mm, tvoří výbušné směsi i materiály za normálních podmínek nehořlavé jako je hliník, zinek, či titan.
Hořlavé prachy jsou schopny ve směsi se vzduchem tvořit výbušnou směs od hodnoty tzv. spodní meze výbušnosti (SMV), která se udává v hodnotách g.m-3. U prachů běžných materiálů se hodnota SMV pohybuje v řádu desítek až stovek g.m-3 Tuto hodnotu je u konkrétního materiálu možno dohledat v odborné literatuře, či v bezpečnostních listech práškových materiálů, na druhou stranu je však nutno uvést, že hodnota SMV silně závisí na parametrech prachu, jako je jeho vlhkost, jemnost, a mnoha dalších. Jediným způsobem pro získání objektivní hodnoty SMV a dalších požárně-technických charakteristik materiálů je proto zkouška konkrétního vzorku prachu přímo z hodnocené technologie. Každý požár hořlavého prachu může velmi snadno přejít ve výb