V tomto článku se zaměříme na otázku bezprostředně související s bezpečností a ochranou zdraví při práci, a to na přestávky v práci a na bezpečnostní přestávky.
Úvodem si však připomeňme, že právní úprava pracovní doby je v zákoníku práce obsažena v části čtvrté, tj. v § 78 až 100 ZP a že tato úprava prošla již ve starém zákoníku práce harmonizací s právem zemí Evropských společenství, konkrétně se směrnicí ES č. 93/104/ES, o určitých aspektech stanovení pracovní doby, která je, dá se říct, základním předpisem evropského práva o pracovní době. Směrnice ES č. 93/104/ES byla v průběhu let několikrát novelizována a posléze byla v roce 2003 vydána jako směrnice 2003/88/ES o některých aspektech úpravy pracovní doby.
Dále je také hned úvodem třeba zdůraznit, obě citované evropské směrnice o pracovní době se hned v preambuli odvolávají na směrnici Rady č. 83/391/EHS ze dne 12. června 1989 o zavádění opatření směřujících ke zvyšování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění směrnice Rady č. 91/383/EEC (tzv. rámcovou směrnici o BOZP), neboť evropské právo vidí ve zkracování pracovní doby a prodlužování délky odpočinku zaměstnance včetně prodlužování délky dovolené na zotavenou základní preventivní opatření v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, která výrazným způsobem ovlivňují prevenci rizik jako takovou a předcházení pracovním úrazům a nemocem z povolání.
Z toho důvodu také země Evropských společenství vidí ve zkracování pracovní doby a prodlužování délky odpočinku zaměstnanců všemi možnými způsoby základní možnost, jak snížit počet pracovních úrazů. Ze všech těchto důvodů přistupují jednotlivé země Evropských společenství k problematice pracovní doby různým způsobem. Některé se snaží o zvýšení počtu různých svátků a státních svátků, jiné zase formou celostátního zavádění kratší týdenní pracovní doby.
Obecně k rozvržení pracovní doby
Zákoník práce výslovně stanoví, že pracovní dobou je doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele pr