Člověk si mnohdy ani neuvědomuje co mu zrak a vidění poskytuje. Zrak je pro člověka jeden z nejdůležitějších smyslů, neboť jim přijímá 80 až 90 % všech informací o vnějším světě. Také je třeba si uvědomit, že vznikající změny ve zdravotním stavu očí, ke kterým dochází v průběhu života člověka, jsou varující. Proto je žádoucí podmínkám správného vidění, uváděných dále v širších souvislostech, věnovat patřičnou pozornost.
Úvod
V životě člověka je vidění nezaměnitelná souhra oka a světla. Oko, jako světločivný orgán vidění, je nepostradatelným orgánem v životě člověka. Stavba oka (jako párového orgánu) a jeho funkce je poměrně složitá a je předmětem studia různých vědních oborů zejména anatomie a fyziologie. K tomu se řadí znalosti z oboru světelné techniky a optiky, zvláště pak očního lékařství.
Ve fyziologii vidění a ve světelné technice se používají fotometrické veličiny, jejichž zvláštností je, že berou v úvahu rozdíly v citlivosti lidského zraku pro světlo různých vlnových délek. Účelově se jedná o snahu pro vytváření co nejlepších podmínek vidění.
Jen zdravé oko zajišťuje ostré vidění vnějšího prostředí při optimálních světelných podmínkách. Změny ve vidění jsou dědičné nebo získané. Tyto změny ve vidění jdou na vrub onemocnění nebo očních vad. Zvláštním případem jsou to úrazy očí, které mají povahu mechanickou (nárazy), chemickou (poleptání), elektromagnetickou (záření). Čelit všem těmto zdravotním komplikacím předpokládá dodržování ergonomických, bezpečnostních a hygienických zásad, které jsou rámcově ošetřeny legislativně a českými technickými normami.
V pracovních činnostech je prvořadou záležitostí analyzovat zrakovou zátěž. Zraková zátěž se vyznačuje rozporem nebo souladem mezi zrakovým úkolem a kapacitou zraku. Analýzou zrakové zátěže je odhalovat její příčiny a hledání možností její eliminace. Pro splnění takového požadavku je třeba osvojování si, jak znalostí o stavbě i funkci oka, tak možných preventivních opatření pro ochranu oka. Cílem je dosahovat zrakové pohody, jež navozuje příjemný psychologický stav, při němž zrakový systém plní optimálně své funkce, při kterém má člověk i při delší pracovní činnosti nejen pocit, že dobře vidí, ale cítí se také psychicky dobře a to i za podmínek vhodného světelného mikroklimatu v daném prostoru uspořádaného podle jeho účelu a předpokládané vykonávané činnosti.
1. Specifické úlohy a schopnosti jednotlivých částí oka
- Každé oko je určitou optikou soustavou. Oko je schopné zaostřování na různou vzdálenost (akomodace), asi od 9 cm do nekonečna, ale nedovede současně stejně zaostřit na sítnici předměty nacházející se v různých vzdálenostech.
- Akomodace je přizpůsobení ohniskové vzdálenosti oční čočky tak, aby obraz předmětu nacházející se v určité vzdálenosti od oka byl zaostřen na sítnici. V podstatě jde o schopnost oka přizpůsobit lomivost optických prostředí oka vidění do blízka změnou zakřivení čočky, vyvolanou stahem ciliárního svalu (řasnatého tělíska).
- Při akomodaci se šířka čočky reflexně mění se světelnými podmínkami (zúžení s jasem, rozšíření za šera, tmy). S věkem klesá pružnost čočky, čímž se ostrost zraku zhoršuje. Časté střídání akomodace (pozorování blízkých a dalekých předmětů) je příčinou zrakové námahy a zhoršení zrakového výkonu.
- Míra akomodace je určována dvěma body v určité vzdálenosti od oka, kdy oko je schopné ostrého vidění. Blízký bod (punctum proximum) nejvíce blízký oku je u mladého zdravého člověka ve vzdálenosti asi