Každá chyba, omyl, selhání člověka, které vznikly při jeho činnosti, jsou důsledkem, jehož příčiny představují více či méně složitou souhru či okamžitou konstelaci objektivních a subjektivních podmínek v rámci pracovního systému. Je to na jedné straně technické zařízení či jiný pracovní prostředek, na straně druhé člověk (skupina lidí), jejich aktuální situace v pracovním procesu a způsob jejich chování a jednání.
Chybování či selhání člověka je přirozeným jevem, jenž však má negativní odezvu ve vzniku nežádoucích událostí (havárií). Analýza příčin jejich vzniku a účinná prevence pro zvyšování spolehlivosti člověka, v rámci pracovního systému, je závažný společenský úkol.
Úvod
Pracovní systém charakterizují dvě hlavní složky technické a lidské. Tím se dostává do popředí otázka jaký je vliv a podíl těchto složek na výsledné spolehlivosti uvažovaného pracovního systému. Praxe nám potvrzuje, že hlavní složkou limitující úroveň spolehlivosti tohoto systému je sám člověk. Také to potvrzují i poznatky ergonomie, že postavení člověka v pracovním systému patří k nejslabšímu článku. Strukturalizací systému na prvky, uvažované jako lidské a technické, vznikají tak specificky rozdílné přístupy k analýze a hodnocení jejich spolehlivosti. U techniky, různých zařízení a jejich součástek, je možno zjistit spolehlivost od výrobce a díky tomu vyčíslit jejich spolehlivost. V případě lidí se jedná o neskonale těžší záležitost. Je tedy zřejmé, že jedině systémovým přístupem bude možné analyzovat a hodnotit komplexně a objektivně spolehlivost pracovního systému ve všech fázích jeho životnosti.
Studium spolehlivosti člověka je ve srovnání se studiem spolehlivosti techniky podstatně náročnější. Svědčí o tom skutečnosti, že vědecké práce i praxe věnují zatím velké úsilí k zvyšování spolehlivosti technické složky, ale poměrně malou pozornost soustřeďují na spolehlivost člověka. Proto je třeba chápat interakci člověka a techniky, v rámci daného pracovního systému, jako prvořadý úkol k dosažení co nejvyšší jeho spolehlivosti.
Teoretickým a metodologickým nástrojem pro řešení nastoleného problému je vědní obor teorie spolehlivosti. Teorie spolehlivosti se zabývá zákonitostmi vzniku poruch (selhání) jak v technických objektech, tak v systémech s lidským činitelem. Využitím operačního nástroje teorie pravděpodobnosti a matematické statistiky lze poruchy (chyby, selhání) klasifikovat a numericky vyjadřovat. K identifikaci a analýze spolehlivosti jsou za účelem odhalování a zjišťování příčin chyb a selhání člověka v pracovních i jiných složitých systémech vypracovávány nejrůznější postupy a metody. V této souvislosti je vhodné připomenout, že vedle pojmu „porucha“ či „selhání“ se setkáváme s pojmem „riziko“. Přestože každý z nich má jiný význam, společné mají to, že se redukují na pravděpodobnost, kterou lze za definovaných podmínek (podle projevu jejich účinku) vyhodnotit. Pro praxi to znamená, že některé metody vyhodnocující vznik poruch lze použít na hodnocení rizik a pochopitelně to platí i naopak.
Vyšetřování příčin vzniku nežádoucích událostí v 80 % případů končí zjištěním, že se na jejich vzniku podílel lidský činitel (faktor). Obvyklý přístup k vyšetřování příčin selhání člověka se ale často zastavuje na úrovni, při které jsou definovány pouze obecné příčiny chybného jednání. Následným detailním rozborem dále odhalujeme, že tyto příčiny představují pouhé následky působení příčin vyšších řádů, tzv. kořenových příčin. Jde o analýzu spolehlivosti lidského činitele pomocí scénáře nehodového děje, k jehož zobrazení se většinou používají stromové metody.
Vliv lidského činitele se posuzuje zejména v souvislostech s iniciační událostí, kdy zásah člověka může následky takové události buď minimalizovat, nebo způsobit její rozvoj a tím celou situaci zhoršit. Tento zásah člověka ovlivňují jak vnitřní faktory (fyzické a psychické schopnosti, profesní znalosti a zkušenosti, stresy) tak vnější faktory (pracovní podmínky, pracovní prostředí, sociální vztahy na pracovišti, rodinné klima). Závěrem šetření vzniklé nehody nebo havárie může být zjištění, že chování člověka bylo omezeno individuálními a systémovými nedostatky, jeho nedostatečnou informovaností či kombinací většího počtu faktorů.
Stále častěji se setkáváme s různými kombinacemi termínů, jakými jsou spolehlivost člověka, chybování či selhání a pojmů lidský faktor či lidský činitel. Pro odborníky je však pouze spolehlivost člověka tím ústředním. Tímto pojem se obvykle rozumí pravděpodobnost, že osoba správně provede některé (systémově) požadované aktivity (činnosti) během daného časového období (je-li čas limitujícím faktorem) bez provádění jiné činnosti, která může systém narušit. Lidský činitel, není normativně definován, je v odborných pojednáních vyjadřován jako „Soubor vlastností a schopností člověka, posuzovaných především z hledisek psychologických, fyziologických a fyzických, které vždy nějakým způsobem v dané situaci ovlivňují výkonnost, efektivnost a spolehlivost pracovního systému“.
Spolehlivost člověka, resp. lidské chybování, je parametr značně složitý a nepředvídatelný. Při jeho posuzování je proto potřeba vnímat skutečnost, že se nejedná o izolovaný krok nebo jednorázové rozhodnutí, ale o soubor příčin, vlivů a faktorů (včetně jejich vzájemných kombinací), které celkovou spolehlivost utvářejí. Proto je třeba chápat interakci člověka a techniky, v rámci daného pracovního systému, komplexně, jako prvořadý úkol k dosažení co nejvyšší jeho spolehlivosti.
K usnadnění hodnocení spolehlivosti lidského činitele lze použít řadu metod, které se používají při analýze spolehlivosti systémů, případně k hodnocení rizika. Vhodnou a správně zpracovanou analýzou lze najít v pracovním systému „slabá místa“, která mohou vést k