rozvržení pracovní doby

Podstatnou novinkou v rámci rozvržení pracovní doby dle aktuálního zákoníku práce je možnost, kterou přináší ustanovení § 87a účinné od 1. ledna 2025. Toto ustanovení umožňuje zaměstnavatelům uzavřít se zaměstnanci písemnou dohodu, podle níž si zaměstnanec za sjednaných podmínek bude sám rozvrhovat pracovní dobu do směn. Tato inovace cílí na lepší sladění pracovního a rodinného života, poskytuje větší míru flexibility, ovšem s důvěrou, že zaměstnanec odpovědně splní stanovené pracovní úkoly. Důležitým detailem je, že tato možnost rozvržení pracovní doby nenahrazuje pružnou pracovní dobu, ale přináší novou úroveň samostatnosti, přičemž průměrná týdenní pracovní doba musí být splněna ve vymezeném vyrovnávacím období – maximálně 26 týdnů, resp. 52 týdnů podle kolektivní smlouvy. Taktéž se při tomto režimu rozvržení pracovní doby nedostává zaměstnanci náhrady za jiné důležité osobní překážky v práci, není-li stanoveno jinak, což jej odlišuje od ostatních typů pracovní doby.

Novela zákoníku práce č. 281/2023 Sb. přinesla s účinností od 1. října 2023 a od 1. ledna 2024 zásadní změny do právní úpravy dohod o pracovní činnosti (DPČ) a dohod o provedení práce (DPP) Poznatky z advokátní praxe upozorňují zejména na potřebu řešení otázek spojených s evidencí dohod, poskytováním příplatků k odměně, rozvrhu pracovní doby, určováním dovolené apod.

Dne 1. října 2023 (a částečně 1. ledna 2024) nabyl účinnosti zákon č. 281/2023 Sb. , kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb. , zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, tedy další novela zákoníku práce . Tento zákon povedl dosti zásadní změny v právní úpravě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. Dokonce k datu 1. ledna 2024 přiznal zaměstnancům vykonávajícím práci na základě těchto dohod (dohody o provedení práce a dohody o pracovní činnosti) i právo na dovolenou. To však nebylo vše. Další změny týkající se – již jen – dohody o provedení práce přinesl zákon č. 349/2023 Sb. , kterým se mění některé zákony v souvislosti s konsolidací veřejných rozpočtů. Tento zákon měl zavést s účinností od 1. 7. 2024 novou právní úpravu, která podstatným způsobem měla změnit podmínky účasti zaměstnanců konajících práci na základě dohody o provedení práce na nemocenském pojištění a změnit zavedený systém odvodů pojistného z dohod o provedení práce známý z ustanovení § 7a zákona č. 187/2006 Sb. , o nemocenském pojištění.

Předmětem našeho zájmu je poslední novela zákoníku práce provedená zákonem č. 413/2023 Sb. , kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb. , zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 281/2023 Sb. , kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb. , zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, která byla přijata po dlouhých jednáních až v prosinci a byla publikována ve Sbírce zákonů až 27. prosince 2023.

Zákoník práce č. 262/2006 Sb. v § 89 uvádí, že zaměstnanci mají právo na bezpečnostní přestávky v práci podle zvláštních právních předpisů. Započítávají se do pracovní doby. Mezi tyto právní předpisy patří nařízení vlády č. 361/2007 Sb. , o ochraně zdraví při práci. Dne 18. října 2023 schválila vláda zásadní změny v tomto právním předpise. Jejich účinnost nastane 1. ledna 2024.

Rozvrhování pracovní doby patří do výlučné pravomoci zaměstnavatele. Rozvrh pracovní doby tvoří základ pro určení dalších pracovněprávních oblastí, jako jsou překážky v práci, počet dní dovolené, rozsah práce přesčas, odpočinky mezi směnami a v týdnu apod. Záměrem je poskytnout zaměstnavateli maximální volnost při rozvrhování pracovní doby podle jeho provozních potřeb. Zaměstnavatel při vypracování rozvrhu pracovní doby sám rozhodne o délce směny (ta je jednotná a nesmí přesáhnout 12 hodin) a počtu hodin týdně.

Právní úprava pracovní doby je v nyní platném zákoníku práce č. 262/2006 Sb. obsažena v části čtvrté, tj. v 78 až 100 ZP . Je třeba podotknout, že tato právní úprava bezprostředně navazuje na právní úpravu obsaženou ještě ve starém zákoníku práce č. 65/1965 Sb. , která prošla v roce 2000 podstatnou změnou v souvislosti s harmonizací našeho práva s právem zemí Evropských společenství, neboť tzv. první euronovela v roce 2000 transponovala do našeho pracovního práva směrnici ES č. 93/104 /ES, o určitých aspektech stanovení pracovní doby, která je dá se říci základním předpisem evropského práva o pracovní době a dále i Úmluvu Mezinárodní organizace práce č. 1, která upravuje omezení pracovní doby v průmyslu. Směrnice ES č. 93/104 /ES byla v průběhu let několikrát novelizována a posléze byla v roce 2003 vydána jako směrnice 2003/88/ES o některých aspektech úpravy pracovní doby (dále jen „směrnice o pracovní době“), která je také základem naší současné právní úpravy.

Zákoník práce patří do sféry soukromého práva, neboť upravuje vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Oblast pracovní doby však patří mezi ty, kde stát musí vztahy mezi smluvními stranami regulovat. Jedná se o úpravu odpočinku pop práci. Jedním z účelů právní úpravy odpočinku po práci je zabránit únavě a přepracovanosti zaměstnanců a odstranit tak i častou příčinu pracovních úrazů.

Rozvržení pracovní doby má význam pro práva a povinnosti zaměstnavatele i zaměstnance. Vymezuje se tak doba, po kterou je zaměstnanec povinen pracovat a nepřímo i doba jeho odpočinku (např. nepřetržitý odpočinek mezi směnami). Právní úprava je obsažena v § 78 a násl. zákoníku práce (ZP).

Poslání žen jako matek a fyziologické zvláštnosti jejich organismu nedovolují, aby ženy byly bez nepříznivých důsledků pro své zdraví a zdravý rozvoj dětí zaměstnávány všemi pracemi, které konají muži. Proto zákoník práce č. 262/2006 Sb. (dále ZP) v ustanovení § 238 až 242 vytváří právní podmínky k ochraně jejich zdraví a bezpečnosti práce.

Současná společnost se stále více zaměřuje na ekonomiku 24/7 a očekávání lidí, že budou pracovat ve kteroukoli denní dobu. Mnoho lidí pracuje na směny, pracuje v noci nebo pracuje velmi dlouhou dobu, což může mít nepříznivé účinky na zdraví. Práce na směny a nepravidelná nebo dlouhá pracovní doba mohou nepříznivě ovlivnit zdraví, bezpečnost a pohodu pracovníků. Únava, která je s touto formou práce spojena, musí být řízena, jako každé jiné nebezpečí, kterým jsou zaměstnanci na pracovišti vystaveni.

V našem článku se zastavíme několika poznámkami u jedné dílčí otázky pracovní doby, a tou je nepřetržitý odpočinek mezi směnami. V závěru se pak seznámíme s výkladem, který v otázce nepřetržitého odpočinku mezi směnami zastává nejvyšší evropská soudní instituce – Soudní dvůr EU. Jde o výklad, který by nás měl z hlediska BOZP velmi zajímat.

Máme zaměstnané kuchaře a číšníky, kteří mají rozvržené 12hodinové směny na dlouhý a krátký týden. Nyní chtějí mít tyto směny sedm dní vcelku a sedm dní volno (denně také 12hodinové směna). Můžeme jim toto jako organizace povolit? Není to porušení zákoníku práce?