Úvod
Dnes si již málokterý ze stávajících pracovníků státní správy zvláště na Ministerstvu práce a sociálních věcí (dále jen „MPSV“) anebo na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen „MŠMT“) pamatuje, jakým způsobem stát řadu let (před rokem 1989), garantoval vzdělávání budoucích pracovníků. Do roku 1989 probíhalo vzdělávání pracovníků v hlavním proudu vzdělávání, a to v systému školského vzdělávání na učilištích, středních školách, vyšších odborných školách a gymnasiích a vysokých školách na základě vládou schvalovaného Plánu kvalifikovaných pracovníků (dále jen „plán“). Plán kvalifikovaných pracovníků (dále jen „plán“) byl MPSV ve spolupráci s MŠMT prognosticky zpracovávaný na dobu 10 let dopředu a zpřesňovaný po jednáních s krajskými orgány a zástupci zaměstnavatelů a ministerstvy na období 5 let. Pětileté plány byly každý rok zpřesňovány jednoročními plány. Plány byly zpracovávány na MPSV v dohodě s MŠMT na základě podkladů zaměstnavatelů (především z podkladů generálních ředitelství výrobních hospodářských jednotek jednotlivých resortů a z podkladů krajů), ale i z podkladů učilišť a škol v celém státu. Takto společně připravené plány kvalifikovaných pracovníků předkládalo MPSV s MŠMT k projednání ve vládě, která plány odsouhlasovala usnesením, a kterým zavazovala jednotlivé ministry k provádění těchto plánů v praxi. Výhodou tohoto systému získávání kvalifikací pracovníků v podmínkách plánovaného hospodářství bylo, že ministerstva, školská zařízení a zaměstnavatelé měli přehled v jednotlivých časových obdobích o počtu a oborové struktuře stávajících i budoucích studentů a učňů. Současně se na základě těchto plánů budovala v jednotlivých odvětvích a v krajích školská zařízení pro nově přicházející učně a studenty podle potřeb zaměstnavatelů. Tímto způsobem se školská zařízení mohla kapacitně i odborně připravovat a počítat s ní. Na druhé straně zaměstnavatelé si tímto způsobem průběžně zajišťovali dostačující počet kvalifikovaných pracovníků, ale i budoucí potřeby kvalifikovaných pracovníků. Tímto direktivním způsobem si zajišťovali zaměstnavatelé potřebnou kvalifikační strukturu svých pracovníků v jednotlivých odvětvích národního hospodářství.
Přechodem plánovaného hospodářství na tržní hospodářství po roce 1989 došlo v České republice kromě změn v politické a ekonomické oblasti i k zániku centrálního (plánovaného) systému vzdělávání pracovníků. Bylo proto nezbytné nastavit jiný systém vzdělávání pracovníků, který by v nových podmínkách nahradil ten stávající, a který by vycházel vedle školského systému z potřeb zaměstnavatelů a zajišťoval průběžně získávání kvalifikací pracovníků (odborné způsobilosti) odpovídající novým požadavkům na výkon pracovních činností, zejména s ohledem na velmi rychlý rozvoj techniky, technických zařízení, ale i požadavkům trhu práce u nás i v Evropě.
Systém získávání odborných kvalifikací po roce 1989
Již během několika málo let po roce 1989 se ukázalo, že stávající systém školního vzdělávání se s ohledem na změněné podmínky v hospodářství přežil a že je třeba systém vzdělávání změnit tak, aby pružněji reagoval na potřeby a podmínky zaměstnavatelů a celé společnosti. V důsledku rušení řady podniků lidé ztráceli práci a začali pracovat v oborech, které byly odlišné od oboru, které na školách vystudovali. Praxe však ukázala, že často lidé tuto novou práci ovládají velmi dobře, ale pokud se během doby změnil zaměstnavatel, tak neměli doklad o získání odborné kvalifikace pro práci, kterou vykonávali. Mohli se tak prokazovat jen svým původním vzděláním výučním listem, maturitním vysvědčení apod. Kromě toho vznikala řada vzdělávacích zařízení, která vystavovala osvědčení s různou mírou kvality. Z těchto důvodů bylo nezbytné navrhnout v rámci dalšího vzdělávání dospělých „důvěryhodný“ systém uznávání znalostí a dovedností pro potřeby pracovníků i zaměstnavatelů, a to bez ohledu na to