Pachové látky v ovzduší hodnocené normativně a jejich vliv na pocity a zdraví člověka

ÚVOD

V současné době je kladen velký důraz na zlepšování kvality ovzduší. Znečištění ovzduší pachovými látkami patří mezi vlivy, které mohou velice negativně ovlivnit kvalitu života v okolí jejich zdroje.

Zápach je nepříjemný čichový vjem, před kterým se lze těžko bránit. Stížnosti na znečišťování ovzduší zápachem jsou běžné nejen v ČR, ale i v ostatních vyspělých státech. Světová zdravotnická organizace (WHO) definuje zdraví jako "stav fyzické, psychické, sociální a estetické pohody". Pokud nám tedy zápach ubírá na pohodě, škodí zároveň našemu zdraví.

Pachovými látkami (odoranty) se rozumí látky anebo jejich směs, které způsobují obtěžující pachový vjem, charakterizované evropskou pachovou jednotkou, nazývanou EROM. Jedná se především o plynné látky, ale mohou to být i aerosoly, ze kterých se pachové látky po čase uvolňují.

Pachové látky zpravidla nebývají natolik zdraví škodlivé jako u znečišťujících látek a jejich přímé negativní působení na organismus je méně markantní, přesto však mohou způsobit vážné obtíže jako nauzea, bolesti hlavy, dýchací či psychické problémy. Zvláštním případem jsou pachy lidské, hodnocené zejména z hygienického hlediska.

K ochraně ovzduší se vztahují zákonná a normativní ustanovení, která jsou povinni dodržovat ty subjekty zodpovědné za provoz zdrojů, emitujících pachových látek do ovzduší. Ustanovení pro ochranu ovzduší je ošetřeno Zákonem č. 201/2012 Sb., Vyhláškou MŽP č. 415/2012 a platnými normami (třídy 835030 a 834781).

Pachové látky je možné měřit čtyřmi způsoby, a to plynovou chromatografií, olfaktometrickým měřením, terénním průzkumem nebo statistickými metodami. Při hodnocení úrovně emisí pachových látek se využívají vyhlášené obecné emisní limity a přípustná míra obtěžování obyvatelstva zápachem.

1. Pachové látky a jejich specifika

Pachové látky neboli odoranty, jsou chemické sloučeniny emitované z různých zdrojů do volného prostředí, kde se rozptylují a podléhají chemickým změnám. Jsou to látky, které vyvolávají pachový vjem (pach, zápach či smrad) u člověka. V převážné většině se jedná o primárně plynné látky, ale mohou se vyskytovat i případy páchnoucích aerosolů.

Pachové látky vnímáme za podmínky, kdy pachové molekuly jsou dostatečně malé (menší než 300-400 relativní molekulové hmotnosti - Mr) a těkavé, takže mohou dosáhnout k nosu a tam se rozpustí v hlenu.

Pach lze definovat jako lidský pocit, který vychází z recepce čichového podnětu smyslovým orgánem. Způsob, kterým člověk reaguje na pach, je závislý na konkrétních vlastnostech pachu a charakteristikách pachových látek.

Vlastnosti pachových látek jsou obvykle vyjadřovány pomocí čtyř veličin:

1. Koncentrace - aktuální koncentrace pachových látek ve vzduchu se vyjadřuje v pachových jednotkách (ou
   E
   .m^-3) a stanovuje se metodou dynamické olfaktometrie.
2. Intenzita - subjektivní síla vjemu různých stupňů vnímaný člověkem - od velmi slabého až po nesnesitelný. Závislost intenzity pachu na koncentraci nejlépe vystihuje funkce logaritmická, tj. stonásobné překročení emisního limitu tedy nevyvolá při přímém vdechnutí stonásobný pachový vjem, ale "pouze" pachový vjem několika násobný. Nejlépe to popisuje Fechnerův zákon, vyjadřující vztah mezi koncentrací (P) a intenzitou (I) pachu.

P = c.log I kde: c=1

1. Charakter - vyjádření pocitu pozorovatele, například formou kvality po čem látka zapáchá (pach sena, vůně