Článek se zabývá povahou, smyslem a procesním postupem při ukládání rozhodnutí o zákazu inspektorem orgánu inspekce práce, jakožto institutem, který může do určité míry zasáhnout do samotné kontinuity zaměstnavatelem vykonávané práce a ve svém důsledku může představovat daleko citlivější dopad do jeho majetkové sféry, než případně ex post uložená pokuta za nesplnění, resp. porušení povinností, které mu vyplývají z právních předpisů.
Daná problematika má svoje ukotvení v ust. § 7 odst. 1 písm. f) zákona o inspekci práce.1) Zde je tedy zakotveno, že při kumulativním naplnění předpokladů v ustanovení uvedených může dojít k vydání zákazu, když demonstrativně jsou vyjmenovány objekty a činnosti, kterých se zákaz dotýká, resp. jsou stanoveny určité práce, které, jsou-li vykonávány v rozporu s právními předpisy, mohou být také zakázány. Ustanovení tedy rozlišuje de facto dva okruhy situací, kdy je možné zákaz vydat.
U první skupiny je základní podmínkou pro aplikaci zákazu existence reálné možnosti bezprostředního ohrožení bezpečnosti. Zde není důležité, že ohrožení může nastat někdy v budoucnu, nýbrž již musí v dané chvíli existovat, tedy být bezprostřední. Tato bezprostřednost je imanentně spjata s ohrožením bezpečnosti, čili stavem, kdy lze objektivně konstatovat, že daná situace (stav objektu, zařízení apod.) či činnost je schopna vyvolat negativní následky zasahující zde do oblasti bezpečnosti fyzické osoby, resp. ohrožující její zdraví. Toto bezprostřední ohrožení bezpečnosti (života a zdraví) zaměstnanců a dalších fyzických osob zdržujících se s vědomím kontrolované osoby v jejích prostorech je tedy dle zákonné dikce způsobilé vyvolat vydání zákazu pro skupinu činností obsažených v bodě 1.
Jako poněkud problematičtější část tohoto bodu lze označit ono „nebo dalších fyzických osob zdržujících se s vědomím kontrolované osoby v jejích prostorech“. Jedná se zde primárně o zohlednění ust. § 101 odst. 5 zákoníku práce2), kde je bezpečnost a ochrana zdraví garantována i pro odlišné fyzické osoby, než jsou zaměstnanci zaměstnavatele. Není zde tedy absolutně relevantní pouze to, zda se jedná o výkon závislé práce ve smyslu ust. § 2 odst. 1 zákoníku práce3) pro zaměstnavatele, ale bezpečnost a ochrana zdraví při práci je zde garantována i dalším osobám.
Zaměstnavateli zde plyne povinnost zajistit bezpečnost a ochranu zdraví při práci pro všechny osoby, které se na jeho pracovištích s jeho vědomím zdržují, když tato konstrukce v sobě skrývá hned dvě potenciální sporné oblasti. Jednak je splnění takové povinnosti např. u velkého továrního závodu těžko představitelné, jakkoli je zaměstnavatel povinen na základě vyhodnocení rizik přijmout taková opatření, aby riziko, že na pracovišti se budou pohybovat fyzické osoby bez jeho vědomí, bylo co možná nejvíce minimalizováno. Na druhé straně mohou být v případě úrazu na takovém pracovišti tvrzeny oběma stranami opačné skutečnosti (myšleno např. v případě úrazu, kdy bude následně tvrzeno, že se u zaměstnavatele mohlo jednat i o umožnění výkonu nelegální práce), totiž, že zaměstnavatel o přítomnosti osoby na pracovišti nevěděl a naopak. Z uvedeného pak vyplývá obtížné posuzování, zda se v případě zaměstnavatele, který je v postavení kontrolované osoby, je