JUDr. Jaroslav Stádník, Ph.D.

Článek se věnuje objektivní odpovědnosti a možnosti vyvinění právnických a fyzických osob v případě, že jsou obviněny ze spáchání přestupku na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, přičemž i tato odpovědnost má své hranice.

Podstatou tohoto článku je zamyšlení nad relativně novou povinností vznikající provozovateli vyhrazeného technického zařízení ve smyslu § 22 1) zákona č. 250/2021 Sb., o bezpečnosti práce v souvislosti s provozem vyhrazených technických zařízení a o změně souvisejících zákonů (dále jen „zákon“), který musí při splnění zákonem stanovených podmínek ohlásit vznik havárie. V opačném případě mu může být uložena pokuta za přestupek ve výši 2 000 000 Kč. 2)

Uvedená problematika je druhou částí článku, který byl zveřejněn v dubnovém čísle tohoto periodika. Zabývá se povinností zaměstnavatele vyhledávat a odstraňovat rizika na pracovišti a s tím související povinnosti vést o této činnosti dokumentaci, a to ve světle nedávného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 488/2020–44, ze dne 1. 7. 2021, a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 62 Ad 1/2019-73, ze dne 3. 12. 2020, jež mu předcházel, ve kterých byl posuzován rozsah povinnosti zaměstnavatele zpracovávat za účelem plnění prevence rizik zaměstnavatelé dokumentaci, ve které jsou veškerá nalezená rizika vyhodnocena s uvedením příslušných opatření. Právě tato dokumentace je východiskem pro zajišťování BOZP.

Předmětem článku jsou některé názory vyslovené Nejvyšším správním soudem v oblasti § 102 odst. 3 a 4 zákoníku práce 1), které se týkají prevence rizik, přičemž současně bude také upozorněno na problematiku institutu opatření k odstranění nedostatků, ke kterému přistupuje inspektor na základě § 7 odst. 1 písm. h) zákona o inspekci práce 2). K náležitému zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále též „BOZP“) patří povinnost zaměstnavatele vyhledávat a vyhodnocovat rizika možného ohrožení života a zdraví zaměstnanců, která se týkají výkonu práce zcela zásadní. Jedná se o zcela klíčovou činnost zaměstnavatele v rámci BOZP, od které se odvíjejí veškeré další aktivity a povinnosti na zaměstnavatele i dalších subjektů na úseku BOZP. Tato povinnost má i své zákonné zakotvení v § 101 3) a § 102 zákoníku práce.

Předmětem tohoto článku je rozsudek Nejvyššího správního soudu1), který se blíže zabývá vymezením pojmu pracoviště ve vztahu k povinnostem zaměstnavatele za situace, kdy jej sdílí s jiným zaměstnavatelem. V daném případě pak byla dále zkoumána povinnost zaměstnavatele vytvářet bezpečné pracovní podmínky a povinnost informovat druhého zaměstnavatele o rizicích a přijatých opatřeních k ochraně před jejich působením.

Tento článek se zaměřuje novelu zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, která je součástí nedávno přijaté novely zákoníku práce, a která nabude účinnosti 30. července tohoto roku. Jakkoliv se svým rozsahem nejedná o rozsáhlou novelu zákona o inspekci práce, obsahuje několik důležitých změn.

Předmětem tohoto článku je zhodnocení rozsudku Nejvyššího správního soudu1), který se týkal tragického neštěstí ve Vilémově, kde v průběhu rekonstrukce mostu zemřeli při jeho pádu v důsledku porušení povinností na straně zaměstnavatele čtyři zaměstnanci a další dva byli zraněni. Pochybení, ke kterým v průběhu stavby došlo, se stala předmětem opakovaného šetření orgánů inspekce práce a neunikla pozornosti ani orgánům činným v trestním řízení. Tento článek je prvním, který se dané problematice věnuje.

V současné době je v počátečním legislativním procesu projednáván návrh zákona o bezpečnosti provozu vyhrazených technických zařízeních (dle jen "zákon o VTZ"), který by měl nahradit zákon č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním odborném dozoru"), který je účinný od 1. 1. 1969 a i přes svých 13 novel již neodpovídá současnému technologickému pokroku, kdy prováděcí předpisy k němu jsou také částečně zastaralé a svým původem sahají do sedmdesátých let minulého století.

Článek se zabývá několika různými oblastmi, kterým se věnoval Nejvyšší správní soud v rámci odůvodnění svého rozsudku, kdy předmětem byla problematika oblasti bezpečnosti a ochrany při práci a některé související otázky.1) Za prvé směřuje do problematiky ochrany zaměstnanců proti pádu nebo zřícení, když takovým jednáním došlo k porušení povinností zaměstnavatele vyplývajících z několika právních předpisů. Další stěžejní oblastí článku je problematika použití fotodokumentace pořízené před zahájením kontroly i k následnému zjištění v rámci provedené kontroly a prokázání přestupku. Poslední z oblastí, které se článek věnuje, je pak aplikace zásady legitimního očekávání, resp. otázka, zda je nutné z pohledu správního orgánu odůvodňovat jeho postup v obdobných případech v každém jednotlivém případě.

Článek se zabývá povahou, smyslem a procesním postupem při ukládání rozhodnutí o zákazu inspektorem orgánu inspekce práce, jakožto institutem, který může do určité míry zasáhnout do samotné kontinuity zaměstnavatelem vykonávané práce a ve svém důsledku může představovat daleko citlivější dopad do jeho majetkové sféry, než případně ex post uložená pokuta za nesplnění, resp. porušení povinností, které mu vyplývají z právních předpisů.

Tento článek se zabývá rozsudkem Nejvyššího správního soudu, který se dotýká zejména problematiky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, a to konkrétně povinnosti vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům a rovněž povinnosti při zajištění řádného stavu používaných výrobních a pracovních prostředků a zařízení stanovené v zákoně č. 309/2006 Sb.1), když v rámci přezkumu soudů byla posuzována rozhodnutí oblastního inspektorátu práce jako orgánu kontrolního a prvoinstančního, resp. Státního úřadu inspekce práce jako orgánu odvolacího, jimiž byla kontrolované osobě uložena pokuta dle zákona o inspekci práce.

V návaznosti na novelizační zákon č. 206/2017 Sb., kterým se mimo jiné mění zákon o zaměstnanosti a zákon o inspekci práce, došlo také k zakotvení některých institutů a skutkových podstat a k dalším změnám právní úpravy, které přímo ovlivní také činnost orgánů inspekce práce. Uvedený článek tak má za cíl upozornit na změny nejdůležitější, ačkoliv v širším pojetí lze konstatovat, že většina změn provedená zmiňovaným novelizačním zákonem se v určitém, byť minimálním ohledu, může činnosti orgánů inspekce práce dotknout.

Uvedený článek se zaměřuje na recentní rozsudek Nejvyššího správního soudu1 v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, kde se tento soud zabýval porušením právních předpisů ze strany zhotovitele při montážních pracích, když část činností přenesl dále na smluvního zhotovitele (dodavatele), který k takové činnosti nebyl způsobilý, aniž by zajistil bezpečnost ochrany zdraví při práci při práci ve výšce. Ve svém důsledku pak uvedená porušení právních předpisů vedla k pracovnímu úrazu.