K problematice vlivu mikroklimatických podmínek na člověka v pracovním procesu, 1. a 2. část

Parametry mikroklimatických podmínek ve venkovním i nevenkovním prostředí a reakce člověka na tepelnou zátěž jsou kritériem pro tepelnou bilanci lidského těla. Jak vyplyne z následujícího pojednání, rozhodující veličinou je teplota. Teplota je nejen fyzikální veličina, ale je individuálně pociťována člověkem, a posléze, i s vlivem dalších faktorů pracovního prostředí, významně ovlivňuje jeho výkonnost a zdravotní stav. Právem je teplota legislativně řazena (viz nařízení vlády č. 361/2007 Sb.) mezi rizikové faktory. V legislativních ustanovení a ergonomických normách tepelného prostředí je věnována pozornost mikroklimatickým podmínkám na pracovišti zejména z hlediska přípustných limitů tepelné zátěže a přijatelnosti tepelného komfortu pro pracujícího člověka. K posuzování reakcí člověka na mikroklimatické podmínky se přitom vychází z fyziologických poznatků tepelných procesů v lidském těle.

Úkoly, vyplývající z analýzy a hodnocení mikroklimatických podmínek a přijímání případných nápravných opatření na daném pracovišti, budou klást na jejich řešitele nemalé požadavky, kde zaměřené úsilí s využitím potřebných odborných znalostí bude spočívat v dosažení tepelné pohody pro pracovníky v pracovním procesu.

Úvod - základní pojmy

Pro zátěž teplem či chladem na pracovišti se hygienickými předpisy stanovují pro příslušnou třídu práce přípustné zátěže (vztažené na energetický výdej /W.m-2/) a odpovídající režimová opatření, jimiž je rozuměno střídání doby výkonu práce a bezpečnostních přestávek nebo poskytování ochranného nápoje.

Zátěž teplem při práci je určena množstvím metabolického tepla vznikajícího svalovou prací a faktory prostředí, kterými jsou teplota vzduchu (t_a), výsledná teplota kulového teploměru (t_g), rychlost proudění vzduchu (v_a), relativní vlhkost vzduchu (Rh) a stereoteplota (tst).

Tepelné podmínky z hlediska dlouhodobě a krátkodobě únosné doby práce se hodnotí podle přípustné zátěže teplem rozdílným způsobem. Dlouhodobě přípustná zátěž teplem je limitovaná množstvím tekutin ztracených při práci z organismu potem a dýcháním, která činí maximálně 2150 g.m^-2, což odpovídá ztrátě 3,9 litrů tekutin za osmihodinovou směnu pro standardní osobu. Krátkodobě přípustná tepelná zátěž je zátěž limitovaná množstvím akumulovaného tepla v organismu, která nesmí u aklimatizovaného i neaklimatizovaného zaměstnance překročit 180 kJ.m^-2. Zátěž chladem nastává, je-li pracovník při činnosti vystaven minimální operativní teplotě nižší než 14 °C při energetickém výdeji 106 W.m^-2 a vyšším.

Aklimatizovaný zaměstnanec je zaměstnanec vykonávající práci po dobu alespoň 3 týdnů od nástupu na posuzované pracoviště. Neaklimatizovaný zaměstnanec má omezenou činnost, jsou-li překračovány přípustné limity tepelné zátěže, zařazené do třídy práce IIb až V.

Zátěž teplem při práci na nevenkovním pracovišti se hodnotí, pro dané třídy práce, podle operativní teploty (t_o) nebo výsledné teploty kulového teploměru (t_g), dále viz tabulka 1 Operativní teplotou se rozumí teplota vypočtená jako časově vážený průměr z jednotlivých měřených časových intervalů v průběhu celé osmihodinové nebo delší směny, jde-li o pracoviště s měnícími se teplotami, z teploty vzduchu ta, výsledné teploty kulového teploměru t_g, rychlosti proudění vzduchu v_a.

Vzorec pro výpočet operativní teploty - t₀ /°C/ (podle ČSN EN 7726):

t₀ = At_a + (1 - A) t_r
kde: A - hodnota (koeficient) relativní rychlosti vzduchu v_ar;
t_r - střední teplota sálání.

Hodnoty A v závislosti na rychlosti proudění vzduchu (var) /m.s^-1/.